“Mezi laskavostí a hranicemi – aneb jak (ne)ztratit nervy s dětmi”

Robert Fulghum napsal, že si člověk nemá dělat hlavu z toho, když ho děti neposlouchají – má však mít na paměti, že ho neustále pozorují. Co si z toho máme vzít? Nemá to snad znamenat, že bychom děti neměli vychovávat, ale spíše, že bychom si měli uvědomovat, jaké vzory jim předkládáme.

Během let strávených za katedrou jsem se setkal s různými situacemi – některé děti mi znepříjemnily život, a to slovy i činy. Přesto jsem vděčný, že mě děti činí odolnějším, trpělivějším a velkorysejším. Znamená to, že všechno vždy toleruji? Vůbec ne. Věřím v rovnováhu – děti mají mít prostor pro svůj rozvoj, ale pokud provedou něco špatného, je potřeba, aby si uvědomily následky. Nejprve stačí pokárání, podruhé důrazné upozornění a potřetí přichází důsledky.

Ukazujeme dětem hranice, ale zároveň je učíme úctě a lidskosti. Když se i já někdy zmýlím nebo ztratím trpělivost, snažím se přijít s omluvou. Děti pak vidí, že učitel je také jen člověk, který může udělat chybu. Velkoryse to přijímají a pochopení pro mé selhání jim pomáhá zvládat i jejich vlastní nedostatky.

Když se vytratí lidskost, stáváme se mrzouty, kteří nesnáší sebe i druhé, a když se vytratí hranice, stáváme se nebezpečnými sobě i ostatním. Proto, jak jsem již řekl, nejlepší je zlatá střední cesta – zachovat lidskost a úctu k druhým, ale zároveň jasně nastavit hranice.

Je to právě tato rovnováha, která nám pomáhá nejen vychovávat děti, ale také zůstat sami pevní a vyrovnaní. Naším cílem je společně vychovávat děti, které rozumí, že chyby jsou příležitostí k růstu – a k tomu je potřeba laskavost i pevnost.

Přeji Vám, kolegům i sobě pevné nervy v nadcházejících rodičovských schůzkách v příštím týdnu

P. Polák